VIII. Když i humor složí zbraň!

Zastavení osmé počíná v Terezíně, kdež tíha minulosti na poutníka padá jak kámen a řeč naše se tiší. Rozjímáme o dětech a jejich  zálibě v dějinách, jež někdy bolí. Cesta pak nabízí kontrasty zvláštní: od hřiště golfového k řece, kdež rybář s synem svým v klidu sedí, a odtud k místům, kdež vězení gestapácké připomíná krutost, již nelze zapomenouti. I zamýšlíme se, zda  rozprava na takových místech patřičná jest. 

Vzpomínky válečné nás vedou k dílům jako Život je krásný, Králiček JoJo či Doppler, kdež krása i rozklad spolu přebývají. A odtud již není daleko k řeči o zlomech vlastních; o zhroucení a vyhoření, jimiž Cyril i Metoděj prošli.

Heslem se stávají podivná zaklínání „blána“ a „Pollert“, jimž rozumí jen zasvěcení. A tak končíme vážně, neboť někdy i poutník musí umlknouti. A pak zříme kompost, z kterého nová cibul raší.