Válka skončila, jejich boj pokračoval. 60 tisíc legionářů čekaly mrazy, hlad a cesta přes Sibiř

První světová válka skončila v roce 1918, poslední českoslovenští legionáři se však z Ruska vrátili až o dva roky později. Petr Tolar z Československé obce legionářské v pořadu Přežít na platformě FocusOn.cz popisuje, jak přibližně 60 tisíc vojáků čelilo občanské válce, sibiřským mrazům i hladu. Jejich ešalony fungovaly jako pohyblivá města a lodě nakonec přepravily asi 70 tisíc lidí, protože s legionáři cestovaly také rodiny, ruští emigranti a sirotci.

Ani konec první světové války pro legionáře neznamenal návrat domů. V Rusku je čekaly boje občanské války a následná ostraha Transsibiřské magistrály. Do 1. září 1918 dokázali ovládnout zhruba osm tisíc kilometrů tratě. 

Proti nim nestáli jen Rusové, ale také čeští a slovenští rudoarmějci. ,,Přežití bych nevztahoval pouze k přírodě, přestože tam panovalo extrémní počasí. Šlo především o džungli vztahů, politiky a konfliktu, tedy o přežití ve víru občanské války, která byla nesmírně spletitá,'' říká Tolar.

Zima jako na Sibiři

Náročnost pobytu na Sibiři nespočívala pouze v obrovské vzdálenosti od domova, ale také v extrémních klimatických podmínkách. V jednom z deníkových zápisů, který v rozhovoru zmínil moderátor, voják například popisoval, že si pral prádlo při teplotě minus 40 stupňů Celsia. Jednotky navíc musely zůstávat v pohybu. ,,Byla to armáda na kolečkách. Mužstvo většinou stále bydlelo ve vagonech,'' popisuje Tolar. 

V obytných těpluškách vojáci spali na pryčnách a neizolované stěny utěsňovali novinami nebo prkny. Po odtání sněhu se vytvářely rozsáhlé mokřady, z nichž se vynořovala mračna komárů přenášejících nemoci. ,,Podmínky se měnily z extrému do extrému. V zimě panovaly obrovské mrazy, v létě zase parno a vlhko a nepřítelem se stávali i komáři, kteří šířili nemoci,'' popisuje Tolar.

Podobně tvrdé podmínky zažívali vojáci rakousko-uherské armády na italské frontě. Bojovalo se ve vysokých polohách Alp, kde bylo nutné vybudovat a držet postavení i během zimy. Dělostřelci navíc podle Tolara někdy záměrně ostřelovali ledovcové vrcholky, aby na protivníka spustili laviny. Ledovce dodnes vydávají ostatky mužů, kteří v horách zemřeli před více než sto lety.

Vařili pivo, tiskli noviny

Legionářské vlaky představovaly rozsáhlé pohyblivé zázemí. Nacházely se v nich dílny na opravu zbraní a výstroje, pekárny i nemocnice. Přepravovaly se v nich také jízdní jednotky, přičemž vojáci někdy sdíleli vagon s koňmi. ,,Pohodlné to nebylo, zvířata však v zimě vytvářela alespoň trochu tepla,'' Součástí ešalonů byly dokonce pojízdné pivovary. 

Ve vlacích fungovala i pojízdná redakce s tiskárnou, která každý den vydávala vlastní legionářské noviny. ,,Když tiskaři neměli stroj pevně ukotvený k podlaze vozu, při jízdě a tisku se jim posouval. Začínal třeba v zadní části vozu a během dlouhé cesty se dostal dopředu,'' popisuje Tolar. Každodenní život zpestřovaly rovněž divadelní a pěvecké soubory, které vojákům pomáhaly udržovat morálku.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

• Jak vznikaly pojízdné pivovary na Transsibiřské magistrále?
• Proč se adresa redakce legionářských novin měnila každý den?
• Co se během dvou plaveb přihodilo legionářům u Singapuru?
• Jak se legionáři ujímali ruských sirotků a kdo je vzdělával?
• Která rčení si Češi přinesli ze zkušenosti první světové války?