Řidiči do 24 let mají nezralé čelní laloky mozku. Dopravní psycholog vysvětluje, proč nejvíc riskují

Auto jedoucí padesátikilometrovou rychlostí ujede za jednu vteřinu čtrnáct metrů. A právě tak dlouho trvá průměrnému řidiči, než na nečekanou situaci vůbec začne reagovat. Fyzika je v tomhle neúprosná, říká dopravní psycholog Michal Walter. Na platformě FocusOn rozebírá, proč sluchátka a kapuce dělají z chodců snadný terč, proč chodec nemá na přechodu žádnou absolutní přednost, ať si to kdokoliv myslí, a co dělat, když uvíznete autem na železničním přejezdu se spadlou závorou.

Střety chodců s tramvajemi a autobusy podle Michala Waltera nejsou nový fenomén — ale způsob, jakým se lidé v ulicích pohybují, se za poslední roky výrazně změnil. Klíčovým faktorem jsou podle něj sluchátka, která chodce odřezávají od zvukových signálů z okolí.

„Tvrdá data k tomu nemám, ale uvažuji o tom, že lidé se sluchátky se částečně izolují od okolního prostředí — a to je jedna z příčin, proč ke střetům dochází. Nejhorší kombinace, kterou můžete v ulicích vidět, je kapuce na hlavě, čepice, sluchátka v uších a mobil v ruce. Takový člověk je de facto odpojený od svého okolí a nevnímá ani tak ohromný předmět, jako je červená tramvaj,“ popisuje Walter.

Multitasking, který si lidé se sluchátky a telefonem v ruce na přechodu nárokují, je podle Waltera mýtus. Pozornost má každý člověk limitovanou — věnovat ji jedné věci znamená ubírat ji jiné. Výjimkou jsou plně zautomatizované činnosti, kam ale sledování telefonu na přechodu nepatří.

Fyzika je neúprosná: vteřina reakce, čtrnáct metrů

Na otázku, co všechno se může stát během několika sekund v provozu, odpovídá Walter konkrétními čísly z vlastní praxe — pracuje s klienty po zákazu řízení, kteří měli střet s chodcem, někdy tragický.

„Auto jedoucí padesátikilometrovou rychlostí ujede za jednu vteřinu čtrnáct metrů. A reakční doba průměrného řidiče je právě jedna vteřina — než vůbec začne brzdit. K tomu se ještě přidává brzdná dráha. Když je chodec, který se navíc objeví zpoza A-sloupku, těsně před přechodem, šance na zastavení prostě není. Fyzika je neúprosná,“ říká Walter.

Tmavé oblečení bez reflexních prvků, zhoršené povětrnostní podmínky a sloupek karoserie, který chodce na zlomek vteřiny zakryje výhled — to je podle Waltera typická kombinace okolností, za nichž k nejvážnějším střetům dochází.

Mýtus absolutní přednosti chodce

Jedním z nejrozšířenějších omylů v české dopravě je podle Waltera přesvědčení, že chodec na přechodu má absolutní přednost. Není to pravda — a Walter to popisuje jako mýtus, který přetrval ze starší verze zákona.

„Chodec nemá na přechodu absolutní přednost, i když si to spousta lidí myslí. Mělo by to být o komunikaci mezi chodcem a řidičem — navázat oční kontakt, domluvit se, kdo půjde dřív. Ne se přetlačovat, kdo tam bude první. Samozřejmě, že auto chodce v takovém střetu vždycky přetlačí,“ vysvětluje Walter.

Walter se přiznává i k vlastní zkušenosti z pozice řidiče: chodce na přechodu pustí, ale auto v sousedním pruhu mu projede kolem. Takové jednání by podle zákona mohlo vést až k zákazu řízení, přesto se podle něj běžně děje — a chodec, který se na přechod chystal vstoupit, by si proto měl vždy zkontrolovat i sousední jízdní pruh.

Celý rozhovor s Michalem Walterem si můžete pustit jako podcast nebo video, kde se dozvíte:

• Proč Walter nesouhlasí s tvrzením, že ženy a muži řídí systematicky jinak — a co si o takovém zobecňování myslí jako psycholog
• Jak rodiče s kočárky riskují, když se snaží vynutit přednost na přechodu — a proč to Walter považuje za nepřijatelné
• Proč by si podle Waltera měl helmu nasadit každý cyklista bez ohledu na věk — a jak nebezpečná jsou vytuněná elektrokola
• Jaký je rozdíl mezi cyklistickou infrastrukturou v Praze a Brně
• Jak psychicky řidiči zvládají vážné nehody s chodci a kdy je čas vyhledat odborníka na strach z řízení