Stopem do Ósaky: Z Bornea na Filipíny. Opouštím mešity, ať žije papež!

Upřímně přiznávám, je mi trochu smutno. Pořád sice jedu, ale zároveň mám pocit, že moje dlouhá cesta skončila. Jsem v civilizaci, mezi křesťany, na jednom malém filipínském ostrově.

Záchody jsou tu na sezení a zadky se utírají trapně papírem. Ubytoval jsem se v chatkovém komplexu kousek od pláže a teď u snídaně, která se podává přímo u bazénu, jsem potkal nejméně šest turistů se zjevně podobnými kořeny, jaké mám já. Jen tedy vypadali o dost líp – jsou to nějací snowboarďáci, řekl bych, a holky úplné manekýny. Ale nevím, neptal jsem se. A oni se neptali už vůbec, dorazil prostě nějaký další turista.

Je to dost zvláštní. Ještě před pár hodinami v Malajsii jsem byl naprostým středem pozornosti, čtyřiadvacet hodin denně v pozici dejme tomu Leoše Mareše – každý si na mě ukazoval, každý druhý chtěl selfie, ale tohle definitivně skončilo.

A ten konec, průjezd severním Borneem, ten byl jak sen.

Dlouho jsem plánoval, že na Filipíny přepluju lodí, ale s tím je potíž, protože doprava mezi malajským Sandakanem a filipínskou Zamboangou funguje nahodile – jeden týden loď pluje, druhý ne – a v mém týdnu si želbohu vzala volno.

Trasu jsem tedy musel přesměrovat na letiště v malajském městě Kota Kinabalu, odkud se dá na Filipíny dostat několikrát denně. Letenka na nedělní noc byla tentokrát docela drahá – trasa Kota Kinabalu – Manila – Cebu vyšla na šest tisíc. Během své cesty jsem už jednu zaplacenou letenku prošustroval, to když mě do letadla nevpustili v indické Kalkatě. Jen nerad bych si to zopakoval, a tak jsem poslední dva dny dost spěchal.